Welcome to my warehouse of thoughts and dreams.

Narozeniny blogu - 20. listopadu 2016

Layout made by me

Desert on emojidex 1.0.34 Night With Stars on Mozilla Firefox OS 2.5 Anchor on emojidex 1.0.34

Difficult roads often lead to beautiful destinations.

The path to the heart (SnK fanfikce) - Část 1

9. dubna 2018 v 1:13

První část mé AruAni fanfikce je tu :) Doufám, že se bude líbit, a že mi napíšete nějaký ten komentář.


Bylo pěkné letní odpoledne. Začátek července. Ten den panovaly přiměřené teploty, takže nehrozilo, že by se člověk upekl za živa. Osmnáctiletý student Armin Arlert právě vylezl z taxíku a ustaranýma očima si prohlížel domek, ve kterém měl příští dva měsíce bydlet. V rukou držel papírek s napsanou adresou a vše nasvědčovalo tomu, že je tady správně. Rozhodl se, že na prázdniny odjede do malebného městečka Orville City, které se pyšní nádhernou přírodou a pláží s oceánem.

S sebou měl modrý kufr na kolečkách, ve kterém vezl pár kousků oblečení, několik knížek a vše nejnutnější pro přežití. Samozřejmě taky notebook a slušný obnos peněz našetřených na brigádách, takže nebyl problém si kdykoliv něco dokoupit. Věděl ale, že by nebylo moudré zbytečně rozhazovat.



Popojel s kufrem až ke dveřím domku a pročísl si prsty blond ofinu a vlasy střižené do mikáda, které se na slunci zlatavě leskly. Na sobě měl letní košili v námořnické modři a džínsové šortky po kolena. Díval se přes skla brýlí s hrubými černými obroučkami. Zhluboka se nadechl a zmáčknul tlačítko zvonku. Slyšel, jak vevnitř zabzučelo.

Podobných domků stálo vedle sebe v ulici hned několik. Mladým zájemcům se pronajímaly většinou po dvou nebo třech lidech a platba za nájem se spravedlivě rozdělila. Arminovi to přišlo jako rozumnější nápad, než kdyby si měl bydlení někde platit sám celé. Na spolubydlící narazil na internetu. Znal jen její jméno, stihli si totiž vyměnit akorát pár krátkých e-mailů.

Annie Leonhardt. Připomněl si v duchu a zazvonil na zvonek ještě jednou, když nikdo neotevíral. Netušil ani, jak jeho spolubydlící vypadá a jaká osoba to bude a s každou vteřinou byl vynervovanější. Co když si přeci-jen spletl dům? Odstoupil o krok zpět a zkontroloval číslo. 54, přesně jak stálo na lístečku.

Zmateně se rozhlédl kolem, ale nabyl jistoty, že se nespletl. Pohlédl směrem vzhůru k hornímu patru, kde byl malý balkonek s dřevěným kulatým stolkem a dvěma židlemi. Veliké okno z části halila rozvětvená květina v masivním květináči. Přimhouřil oči a přiložil si ruku na čelo jako při salutování.

Napadlo ho, že se Annie třeba zrovna sprchuje nebo usnula, takže neslyšela zvonek. Jenže přeci počítala s tím, že se má Armin v tuhle hodinu dostavit. Nechtěl se dovnitř nijak dobývat, přesto vyzkoušel kliku. Podle očekávání bylo zamčeno. Naštěstí měl její telefonní číslo a mohl zkusit zavolat. Při nejhorším by si udělal menší procházku po okolí a vrátil by se později.

Píp, píp. Mobil zazvonil jednou a zazvonil podruhé. Armin už se připravoval, že uslyší klasické: 'Je nám líto, volané číslo není momentálně dostupné', když se najednou ozvalo odměřené: "Ano?"

Chystal se odpovědět, ale zaslechl kroky, a tak místo toho zbystřil a podíval se daným směrem. Mladá žena s mobilem u ucha vyšla zpoza pravého rohu domu a přiložila dlaň na dřevěné obložení. Mračila se a čelo měla celé svraštělé. I ona na sobě měla kraťasy, ale o něco kratší a k tomu světlé tílko, které jí dokonale obepínalo vrchní část těla. Platinové vlasy měla svázané do ledabylého drdolu a její tváři dominoval zahnutý nos. Vypadala na sportovkyni.

Armin by lhal, kdyby řekl, že nebyla pěkná, ale její upřeně hledící ledové oči mu tak trochu naháněly hrůzu. Sledoval ji, jak si mobil odložila od ucha, tipnula hovor a sebevědomou chůzí přešla až k němu. Semkla rty.

"Zdravím." Řekl Armin a i on si mobil odložil od ucha. "Armin Arlert, ty budeš Annie Leonhardt, že? Psali jsme si přes e-mail…"

"Jo, já vím. S majitelem domu už je všechno domluvené, takže můžeš jít dovnitř a vybalit si věci. Máš jenom tohle?" Přejela pohledem jeho kufr, obešla ho a nechala ho přihlouple stát s nataženou rukou k potřesení. "Vlastní klíč máš vevnitř."

Armin se rychle vzpamatoval, svěsil ruku a následoval Annie po úzkém kamenném chodníku až k domu, do něhož vzápětí vešli. Už při překročení prahu se Arminovi rozsvítily oči: vypadalo to tam stejně pěkně, jako na fotkách. Dřevěná podlaha, po stěnách rozvěšená spousta obrazů a útulně působící kousky nábytku laděné do kaštanové barvy. Točité schodiště s obloukovým zábradlím vedlo do druhého patra.

Ucítil ve vzduchu zvláštní vůni. Nejprve ji nerozpoznal, ale potom mu došlo, že je to osvěžovač vzduchu - mísící se s něčím sladkým. Možná perníkem. Popojel s kufrem přesně do středu místnosti, jíž mohl nejspíše nazývat chodbou. Před ním se nacházelo několikero zavřených dveří. Pátral po malé postavě Annie, dostal strach, že se vypařila, ale k jeho úlevě stála těsně vedle něj. Skoro se vylekal, když promluvila:

"Kuchyně je támhle. Kdykoliv si můžeš cokoliv uložit do lednice, ale na moje jídlo nesahej. A pokud možno, snaž se nerozbít žádné nádobí. Dala jsem si tam pár vlastních hrnků, byla bych ráda, kdyby zůstaly celé." Kývla hlavou směrem k jediné místnosti bez dveří. "Je tam i kávovar, rychlovarná konvice a toustovač. Kdyby tě náhodou napadlo mi uvařit čaj nebo kávu, tak to nedělej."

Armin zamrkal, ale přikývnul. Platila větší částku než on, takže má plné právo si určit pár podmínek, ale to s tou kávou a čajem ho zaskočilo. Myslel, že většina lidí to spíš ocení, když jim někdo uvaří kávu nebo čaj, ale budiž. Nechtěl ji provokovat, možná ten den měla jen špatnou náladu, ale působila na něj nepřátelským dojmem. Začínal se bát, jak to s tím spolubydlením dopadne.

"Já mám s sebou jen jeden hrnek. Můžu si ho tam rovnou zanést a prohlédnout si to tam?"

Annie pokrčila rameny. "Dělej si, co chceš, nejsi moje děcko nebo něco podobného. Čekám tady."

Armin z kufru vylovil hrneček s obrázkem oceánu a vydal se do kuchyně. Vešel dovnitř a nejdříve si kuchyň prohlédl, než přistoupil k nástěnným skříňkám. Šlo o malou kuchyni se stříbrnou lednicí a stejně barevně laděným sporákem. Podlaha byla složená z oranžových dlaždiček a dlouhé okno halily závěsy. Kousek od okna stál kulatý stolek se čtyřmi židlemi a na stolku miska s perníčky. Zajímalo ho, jestli tam ty perníčky nachystala Annie.

Otevřel první ze skříněk a uložil svůj hrnek mezi ostatní. Chvíli bylo slyšet jen tikání hodin a jeho vlastní dech. Udělal dobře, že odjel do Orville City? Neměl raději zůstat doma a zužitkovat peníze nějak jinak? Co když se něco zvrtne? Pochybnosti se mu přelévaly v hlavě jako jojo. Sem a tam.

Nakonec vykročil zpátky k Annie a popadl svůj kufr. Dorazil do Orville City po únavné a dlouhé cestě a všechno už bylo zaplacené, takže nešlo vycouvat. Následoval ji do druhého patra, kde se nacházel jeho pokoj. Byl na druhé straně od pokoje Annie a nacházela se tam pohodlně vypadající postel a huňatý koberec. Taky vstup na balkonek a prostorná skříň.

"Tady máš klíč od domu." Annie mu předala klíček a nechala ho o samotě, aby si v klidu vybalil a zabydlel se. Upozornila ho, že ji minimálně hodinu v domě nenajde, protože má něco rozdělaného venku na zahradě.

Jen co za ní zaklaply dveře, Armin otevřel vstup na balkon a nechal dovnitř proudit čerstvý vzduch. Zamlouval se mu výhled na ulici s pestrobarevnými květinami v záhonech. Odložil klíček na stolek, rozepnul kufr a začal si pomalu skládat oblečení do skříně. Kraťasy, trička a taky varianty pro chladnější počasí. Vedle klíče položil zarámovanou fotku jeho a jeho dvou nejlepších přátel: Erena a Mikasy. Hned se cítil příjemněji.

Posadil se na postel a naproti zachytil svůj odraz v zrcadle: všiml si, jak pobledle z toho všeho vypadá. Cítil v kostech, že to ještě budou zajímavé dva měsíce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 megumi-sakamaki megumi-sakamaki | Web | 23. dubna 2018 v 13:37 | Reagovat

To je krása

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama